Z historie GP Německa: Jak Šťastný vyhrál šťastně půllitry

• Publikov�no: 12.7.2016
• Za?~Yazeno v:
  • MotoGP
• Autor:
  • Jiří Mikšík

Od roku 1998 je Sachsenring jevištěm motocyklové GP Německa. Podívejme se na některé statistické zajímavosti z historie. Když se německý závod MS přestěhoval v roce 1998 z Nürburgringu (kde bylo v roce 1997 pouze 17.000 diváků) do Saska, tak byli jezdci hodně skeptičtí.

Trať byla sice - minimálně na papíře - prodloužena na potřebných 3,5 km, ve skutečnosti byla pro MS kratší než dovolují pravidla. Mistr světa kubatury 500-ccm Mick Doohan ji označil jako „Micky-Mouse-Piste“, a jako „maximálně vhodnou pro klubové závody“. Odborníci se dokonce sázeli, že motocykly o objemu 500 ccm se nedostanou přes hranici 200 km/h na Top-Speedu, ovšem už v sobotu byla tato hranice pokořena. Týmy a jezdci nakonec vyměnili rádi negativa layoutu tratě (jede se zde dlouho vlevo) za fantastickou atmosféru při závodě Grand Prix samotné.

Podívejme se na překvapivé a fascinující momenty, které se váží k závodu GP Německa.

První německý závod o body do MS se konal v roce 1952 na okruhu v Solitude u Stuttgartu. Shlédlo jej až 400.000 fanoušků. Ir Reg Armstrong vyhrál závody kubatur 350 a 500 ccm na Nortonu. Domácí diváci se mohli radovat z vítězství ve 250kách zásluhou Rudiho Felgenheiera na DKW, navíc Werner Haas vyhrál 125ky s NSU.

První GP DDR se konala na Sachsenringu v roce 1961. Trať tehdy měřila 8,73 km. V nejslabší kubatuře 125 ccm vyhrál domácí Ernst Degner (MZ), kubatura 250 ccm se stala kořistí Mike Hailwooda před Jimem Redmanem a třetí skončil Kunimitsu Takahashi (všichni Honda), když jako 9. byl klasifikován Gustav Havel (Jawa). Ve 350kách sice zvítězil Gary Hocking (MV Agusta), ovšem druhý byl v cíli odmávnut František Šťastný s Jawou a za třetím Bobem McIntyrem (Bianchi) skončil čtvrtý Gustav Havel (Jawa). A ve výsledcích najdeme ještě i Miroslava Čadu se sovětským motocyklem CKB na P16. Královské půllitry se staly kořistí Garyho Hockinga (MV Agusta), druhý projel cílem Mike Hailwood a třetí Bert Schneider - oba na Nortonech.

V roce 1966 se hrála na Sachsenringu československá hymna, když zde František Šťastný vyhrál závod královské kubatury 500ccm s motocyklem Jawa-ČZ.

12. července 1969 v sobotu ráno zahynul tovární jezdec Jawy Bill Ivy, přičemž pravý důvod havárie nebyl nikdy oficiálně objasněn. Mistr světa 125ccm z roku 1967 a vítěz 21 závodů Grand Prix v letech 1965 až 1968 tak bohužel svou tragickou havárií ukončil prakticky závodění české továrny Jawa v MS. Tím se uzavřela nejúspěšnější kapitola české motocyklové silnice, do které pochopitelně spadá i jméno Františka Šťastného, který vlastně Brita Ivyho do pražské Jawy přivedl.

Východoněmecká Grand Prix vydržela v kalendáři MS až do roku 1972, potom byl tento silniční okruh prohlášen jako velmi nebezpečný. Posledními vítězi GP DDR se pak stali Theo Timmer (Jamathi) v 50kách, když Zbyněk Havrda dojel v Top-10 a získal tak světový bod. Švéd Borje Jansson (Maico) se stal vítězem kubatury 125tek, dvěstěpadesátky vyhrál Jarno Saarinen (Yamaha), kubaturu 350ccm pak Phil Read s MV Agustou a půllitry Giacomo Agostini rovněž s motocyklem MV Agusta.

Západoněmecká GP se konala nepřetržitě v letech 1952 až 1990 na čtyřech různých okruzích: Solitude, Schottenring, Nürburgring a Hockenheimring. A právě poslední jmenovaný okruh byl dějištěm jediného českého doublu v historii MS, když zde v roce 1961 vyhrál závod třistapadesátek František Šťastný před Gustavem Havlem, oba na Jawách.

Ovšem i po sjednocení Německa se závodilo o světové body: 1991 až 1994 na Hockenheimu, potom tři roky na Nürburgringu, a od roku 1998 na novém Sachsenringu.

Zajímavostí určitě je, že kromě jmenovaných závodu MS se jela v Německu i jedna Mini-GP: V roce 1986 byla uskutečněna GP Baden-Württembergu na Hockenheimringu, ovšem pouze v kubaturách 80 a 125 ccm.

Nově postavený Sachsenring byl na začátku dlouhý pouze 3,508 km (a to bylo ještě nadhodnoceno), jedna část využívala krátký úsek ze starého silničního okruhu. V letech 2001 a 2003 byla trať opět trochu přestavěna a nakonec tedy vznikl layout okruhu o délce 3,671 km. Prvními vítězi na novém Sachsenringu byli japonský jezdec Tomomi Manako (Honda) ve 125kách, jeho krajan Tetsuya Harada (Aprilia) v kubatuře 250ccm a Mick Doohan z Austrálie na Hondě v královské kubatuře.

Na novém Sachsenringu získal pódium za 3. místo Lukáš Pešek v roce 2006, přičemž ve stejné kubatuře do 125 ccm dojel ještě v letech 2005 a 2007 vždy v Top-6. Karel Abraham zde dojel v Top-5 v kubatuře Moto2 (2010), když v královské kubatuře se mu nejvíce dařilo hned v jeho Rookie sezóně 2011, kdy se umístil na P12.

17. července 2016 se bude po 19. v řadě konat závod Grand Prix na Sachsenringu.

Od zavedení čtyřtaktní kubatury MotoGP v roce 2002 vyhrála v Sasku Honda v celkem 11x, Yamaha třikrát a Ducati jednou.

Všichni vítězové na Sachsenringu 2014 (Jack Miller, Domi Aegerter a Marc Márquez) vyhráli svůj závod z Pole-Position.

V posledních třech letech zde slavil v MotoGP hattrick Marc Márquez a počítáme-li i jeho vítězství v Moto2 a v 125kách, tak zde napříč kubaturami 6 let po sobě neprohrál. Vyhrál 125ky - 2010; pak dvakrát trumfoval v Moto2 - 2011 a 2012; a v MotoGP zde ještě neokusil hořkost porážky - vyhrál 2013, 2014 a 2015.

S délkou pouhých 3,671 km je Sachsenring nejkratším okruhem v kalendáři GP.

A ještě jeden ojedinělý zápis do historie. Kvůli nejistému počasí odstartovalo do závodu MotoGP 2014 celkem 14 jezdců z boxové uličky, neboť se po zajíždějícím kole rozhodli vyměnit motocykl a vyjeli se slicky. Pouze Stefan Bradl (P3), Hiroshi Aoyama (P16), Karel Abraham (P17), Michael Laverty (P18), Colin Edwards (P19), Hector Barbera (P20), Mike di Meglio (P21), Broc Parkes (P22) a Danilo Petrucci vyjeli do závodu regulérně, tedy ze startovního roštu.

Kromě tragédie továrního jezdce Jawy Billa Ivyho v roce 1969, tak se na Sachsenringu z českého pohledu konalo historické vítězství v půllitrech - tedy v královské kubatuře 1966. Popišme si podrobněji závod půllitrů, kdy se stal nakonec šťastným vítězem Šťastný František z Československa.

Závod královské kubatury 500 ccm byl vypsán na 20 kol a všem tehdejším „teoretikům od klávesnice psacích strojů (hahaha)“ bylo už předem jasné, že se o vítězi rozhodne mezi Giacomem Agostinim a Mikem Hailwoodem. Britovi Hailwoodovi ale vydržela jeho čtyřválcová Honda pouhých 5 kol a tak Ital Agostini kroužil se svou tříválcovou MV Agusta osamoceně na špici. František Šťastný jel už ten den svůj třetí závod, v 250-kách skončil na 6. místě (vyhrál Mike Hailwood, druhý skončil jeho krajan Phil Read, třetí Kanaďan Mike Duff. Čtvrtý další Brit Stuart Graham a až teprve pátý po pádu domácí Heinz Rosner z NDR).

Ve 350-kách se stal vítězem Giacomo Agostini, Mike Hailwood musel po 10 kolech z první pozice vzdát a v českém „šampionátu“ porazil František Šťastný v boji o druhé místo Gustava Havla , teprve za nimi dojeli dva italští jezdci s motocykly Aermacchi Renzo Pasoloni a Alberto Pagani.

Vraťme se ale do závodu půllitrů. Neúnavný bojovník Šťastný se v 11. kole vypořádal s oběma Australany - Jackem Findlayem (Matchless) a Jackem Ahearnem (Norton) a dostal se na druhé místo. Ovšem i jeho v 17. kole předjel Ital Agostini o celý okruh a když dokončil své 19. a tedy předposlední kolo, tak ředitel závodu Hans Zacharias udělal chybu a jako vítěze odmávl následujícího jezdce, tedy Šťastného s Jawou, ačkoliv ten zakončil teprve své 19. kolo. Ve všeobecném zmatku poslal Zacharias za chvíli českého jezdce ještě do dalšího kola. Pak se ředitelství závodu rozhodlo vyhlásit pořadí po 19. kole, ale následovala další chyba, a to jak ředitelství závodu, tak také vedení týmu MV Agusta, které ale s tímto rozhodnutím také souhlasilo, neboť ztratilo přehled o situaci v závodě. Agostini, který spadl ve svém 20. kole, zůstal „nepovšimnut“, a vítězem byl vyhlášen náš Šťastný, ačkoliv dle pořadí po 19. kole měl správně vyhrát Agostini, neboť Ago spadl až v kole 20.! Vítězem se tedy stal František Šťastný, druhý byl klasifikován Jack Findlay a třetí další Australan Jack Ahearn.

• Přidat komentář 1
• Publikováno: 12.7.2016
• Zařazeno v:
  • MotoGP
• Autor:
  • Jiří Mikšík