Pozice a postavení jezdců s wild card je nyní úplně jiné

• Publikov�no: 7.12.2023
• Za?~Yazeno v:
  • Moto3
• Autor:
  • Jiří Mikšík

Způsob, jakým jsou nasazováni jezdci s divokou kartou, se v průběhu historie závodů Grand Prix značně měnil. V současné době už jen občas vidíme na startu MotoGP jezdce s divokou kartou, a ve velké většině případů je to vždy testovací jezdec MotoGP.

Dani Pedrosa letos ukázal, že i jezdec s divokou kartou dokáže překvapit. Pódiové umístění pro malého Španěla z toho nevyplynulo. V Moto2 a Moto3 se wild card už téměř nerozdávají. Příkladem divoké karty v Moto2 je Mattia Pasini, který loni během GP Itálie závodil za holandský Fieten Olie Racing GP.

Ale v minulosti byla divoká karta určena hlavně pro domácí jezdce, aby mohli jet Grand Prix před vlastním publikem. Národní asociace směla každoročně odměnit řadu domácích jezdců startem v Grand Prix. Jezdci s divokou kartou často jezdí v zadním poli během všech GP po celém světě. Dá se to ale udělat i jinak. Několikrát se dokonce stalo, že se jezdci s divokou kartou podařilo vyhrát Grand Prix.

Nejmladší vítězství v Grand Prix je dokonce na jméno jezdce s divokou kartou. Can Öncü vyhrál v roce 2018 titul Red Bull Rookies Cup a mohl se zúčastnit posledního závodu Moto3 toho roku ve Valencii s divokou kartou. Öncüovi bylo tehdy pouhých 15 let a 115 dní. Turecký jezdec se na mokré trati cítil jako ryba ve vodě a vyhrál závod při svém debutu v Grand Prix jako jezdec s divokou kartou. Bylo by to také jeho jediné vítězství v Grand Prix (prozatím). Öncü v současné době závodí ve světovém šampionátu supersportů. Jeho rekord coby nejmladšího vítěze Grand Prix s největší pravděpodobností zůstane ještě dlouho nepřekonán, protože startovat v Grand Prix je nyní možné až od 18 let.

Nejznámějším příkladem „vítězství divoké karty“ v MotoGP je Troy Bayliss ve Valencii v roce 2006. Bayliss jel poslední Grand Prix sezóny poté, co se na začátku toho roku stal mistrem světa Superbike. Jen to nebyla oficiální divoká karta, protože Bayliss jezdil v továrním týmu Ducati jako náhrada za zraněného Sete Gibernaua. To nečiní Baylissovo vítězství – během jeho jednorázového vystoupení toho roku – o nic méně působivé a velkolepé. Většinu oficiálních vítězství na divokou kartu ale vyhráli japonští jezdci v Suzuce. V Japonsku v minulosti jezdci často zůstávali déle závodit ve své zemi a japonští výrobci jim také poskytli nejnovější tovární vybavení. Kombinace zkušeností na trati, talentu a správného vybavení se ukázala jako silná kombinace.

Například v roce 2002 dokázal Osamu Miyazaki vyhrát závod třídy 250 ccm v Suzace s divokou kartou. Známější příklady byly koncem 90. let V letech 1998 a 1997 vyhrál Daijiro Kato závod třídy 250 ccm v Japonsku s divokou kartou. Od roku 1999 se Kato stal stálým jezdcem Grand Prix. Rok 1998 je zvláštním rokem v oblasti jezdců s divokou kartou. Po závodě 250ccm v Suzuce v roce 1998 obsadili celé pódium domácí jezdci s divokou kartou. Za Katem skončil Shinya Nakano druhý a Naoki Matsudo třetí. Nejlepším jezdcem bez divoké karty se na čtvrtém místě stal Tetsuya Harada – rovněž Japonec. V roce 1998 vyhrál později v roce závod třídy 250 ccm jezdec s divokou kartou. Tentokrát se jednalo o testovacího jezdce Aprilie Marcellina Lucchiho, který vyhrál svůj domácí závod v Mugellu. V kubatuře500 ccm bojoval Norifumi Abe o vítězství v závodě 500 ccm v roce 1994 – s divokou kartou. Abe havaroval, ale jeho styl jízdy a bojovnost ocenilo mnoho fanoušků. Abe vyhrál svůj domácí závod jako stálý jezdec Grand Prix v letech 1996 a 2000. V roce 1991 vyhrál Noboru Ueda při svém debutu v Grand Prix v Suzuce, ale Japonec následně absolvoval celou sezónu jako stálý jezdec. V roce 1987 – kdy se GP Japonska po 20 letech vrátila do kalendáře mistrovství světa – došlo k okamžitému vítězství japonského jezdce: Masaru Kobayashi vyhrál mokrý závod třídy 250 ccm.

Kromě Japonců dokázali ve vlastní zemi zvítězit i Američané s divokou kartou. V roce 1989 se John Kocinski zúčastnil Velké ceny Japonska a Ameriky s divokou kartou. Kocinski vyhrál oba závody třídy 250 ccm. V roce 1990 se Američan stal stálým jezdcem Grand Prix a okamžitě získal titul mistra světa třídy 250 ccm. Méně známé jméno je vítěz třídy 250 ccm z roku 1988 na Laguna Seca: Jim Filice. Američan překvapivě vyhrál svůj domácí závod, který byl zároveň vůbec první Grand Prix konanou v Laguna Seca. O rok později skončil Filice druhý za svým krajanem a jezdcem na divokou kartu Kocinskim. Navzdory svým úspěchům ve vlastní zemi ale Filice jako jezdec Grand Prix nikdy neprorazil.

Poslední dvě české wild card se týkají celkem pochopitelně brněnského závodu na Masarykově okruhu. Byl to v roce 2018 Filip Salač v kubatuře Moto3, kdy při své premiéře v Grand Prix dojel 24. za německý tým Redox Prüstel a také Karel Hanika v kubatuře Moto2 o rok dříve za český tým WilliRace v tehdy restartovaném závodě (kvůli dešti) obsadil 28. pozici.

• Přidat komentář 4
• Publikováno: 7.12.2023
• Zařazeno v:
  • Moto3
• Autor:
  • Jiří Mikšík