Motoexpedice Moldávie

Publikov�no: 8.9.2012

Za?~Yazeno v:

Hlavní stránka

Autor:

Jaroslav Vavera

Pět kamarádů ze soběslavského týmu Moto Zora se ve druhé polovině letošního června vydalo v sedlech zavazadly ověšených motocyklů poznávat kraje na východ od naší republiky. A zvládly přitom 4,5 tisíce kilometrů.

Plán navštívit kraje Rumunska, Moldávie a Ukrajiny, Středoevropanům ne zcela známé, vznikl už v minulém roce, kdy se skupina pěti motorkářů domluvila na expedici, jež povede po mnohdy nepříliš zpevněných, prašných cestách na východ od naší vlasti. Jako dopravní prostředky nám posloužila endura střední třídy, která ověšena nezbytnou cestovní výbavou a novým obutím vyrazila v sobotní ráno 16. června na cestu dlouhou 4537 kilometrů přes šest států, přičemž naším cílem byl černomořský přístav Oděsa.

Sobotní den jak vymalovaný sliboval pěknou vyjížďku po silnicích druhých a třetích tříd a my jsme se hladce přesunuli na slovensko-maďarské hranice. Hned druhá etapa, dlouhá bezmála pět stovek kilometrů, nás dovedla přes maďarský venkov až do rumunských hor, konkrétně do sousedství Gârdy de Sus. Na přenocování mezi kopci, v blízkosti průzračného potoka s ledovou vodou budeme určitě vzpomínat, stejně jako na návštěvu jeskyně Scarisoara. Zchlazení sestupem do útrob tohoto ledovcového útvaru jsme pak v pohodě celé poledne zvládali nástrahy strmých šotolinových serpentin v opravdu panenské přírodě, s minimálními stopami po civilizaci. A jak dokumentuje i přiložený snímek, provázelo nás stále nadprůměrně teplé počasí. Ulovili jsme pár fotografií a krátce se zastavili na nejnavštěvovanějším rumunském hradě Hunyad, který proslul tím, že zde byl v 15. století za neposlušnost krátce vězněn valašský kníže Vlad III. Napichovač – nám spíše známý jako hrabě Drákula. Potom jsme si s potěšením vychutnali velmi kvalitní asfalt nově budovaných silnic mezi zdejšími horskými velikány a utábořili se v blízkosti dřevěného kláštera Oasa. Na další den jsme se totiž chtěli pořádně vyspat. Čekalo nás zase krásné počasí a hlavně výjezd k nejvyšší rumunské hoře Moldoveanu (2544 m. n. m.), která se nachází v pohoří Fagaraš. Motocykly i my jsme si na poměrně kvalitních serpentinách doslova libovali a uprostřed scenérie horských velikánů jsme si připadali skoro jako v rakouských Alpách, tedy na proslulé vysokohorské silnici Hochalpenstrasse pod ledovcem Grossglockner. Na Fagaraši jsme se dokonce i chvilku koulovali.

Cestou k moldavským hranicím jsme u Brašova navštívili zdejší monumentální památník hrdinů z první světové války, kteří zde svedli skutečně těžké boje proti ruské armádě, načež jsme, cestou dál, minuli středověký hrad Bran. Vjezd do Moldávie měl prověřit naše nervy a potvrdit všechny pověsti o zdejších hraničních kontrolách. Trojice celníků nás z téměř pustého přechodu propustila po hodině se zaplaceným ekologickým poplatkem na liduprázdné pláně a silnice čtvrté země v itineráři. Spěchali jsme za svým dalším cílem. Osada Holubinka, kde žije spousta českých rodin, potomků emigrantů z jihoukrajinského Čechohradu, ležela nedaleko.

V podvečer stojíme na prašné cestě uprostřed této obce a sotva slezeme ze svých notně zaprášených motocyklů, je tu místní policejní hlídka a legitimuje nás. Po zjištění, že dva členové expedice patří také k obecní policii v Soběslavi a Prachaticích, nás přidělí do opatrovnictví pana Laudy, jehož manželka nás uloží v jejich obýváku a ještě během chvíle z minima surovin dodá na stůl velice chutné pokrmy. Kontrast naprosté bídy, nepořádku a pohostinnosti zdejších lidí nás nenechá ještě dlouho spát a do pozdních večerních hodin diskutujeme u sklenky vína s naším hostitelem. Na druhý den ráno s ním projdeme celou ves, která nemá ani zavedený plyn či vodovod, ale zato díky příspěvkům z České republiky zde provozují hudební školu V. A. Karáska a děti se tu také učí česky. Přesto všechno je vidět beznaděj zdejších lidí z nefungujícího státu i ekonomiky, patrně proto někteří v dobrém vzpomínají na Stalina.

Raději se loučíme a po dost rozbitých cestách, s minimem provozu, si klestíme cestu k hlavnímu městu Kišiněvu, kde žije 664 000 obyvatel. V centru, kde jsme našli jednu přijatelnou restauraci na oběd, to vůbec nevypadá vábně. Navíc se zde nikde nedá platit jinou než zdejší měnou (a ani s platebními kartami tu příliš neuspějete). Po směně bankovek ve zdejším peněžním ústavu a zaplacení jídla pro nás a šťávy pro naše stroje (benzin je tu opravdu levný) se vydáváme směr Oděsa. Na ukrajinských hranicích nás v úmorných vedrech čekají zbytečné obstrukce od mužů v kulatých čepicích, takže do černomořského přístavního města dorážíme až k večeru. Ubytováni takřka na pláži se rozhodujeme, že zde strávíme jeden den volna. Kromě válení se na pláži s tisícihlavým davem jsme pochopitelně nemohli vynechat prohlídku historické části města se známými Potěmkinovými schody a přilehlým přístavem. Asi nejadrenalinovějším zážitkem byla pro celou naši partu jízda tramvají, která by u nás ani v nejhorším snu neopustila depo.

Dostat se z Ukrajiny do mezinárodně neuznané Podněsterské moldavské republiky (existuje od roku 1990) je buď otázkou času, nebo peněz. My jsme využili od každého trochu, přičemž zase trochu pomohly služební odznaky a taktika. Ve skupině je přejezd takových hranic vždy náročnější a dost se nám hodila znalost azbuky, kterou jsme ve většině případů lovili ze vzpomínek na svá školní léta. Všechny formuláře je možné vyplnit jenom tímto způsobem. Po třech hodinách, strávených formalitami a platbami za přejezd, motocykly či osoby, jsme opravdu vyjeli na velice udržované silnice s minimálním provozem, abychom si připomněli, jak to v Sovětském Svazu vypadalo v dobách jeho největší slávy. Ano, tenhle kousek země vypadá jako kasárna, takže v hlavním městě Tiraspolu vás uvítají tanky, mužici v uniformách se zbraněmi a typická sovětská architektura. Pokud bych tedy měl někomu návštěvu této země doporučit, pak zejména milovníkům „politických skanzenů.“ My jsme liduprázdné ulice, lemované vybydlenými panelovými domy, raději rychle projeli a šetřili si síly i čas na přechod nedalekých hranic s Moldávií. Prokazování, že jsme zaplatili za dopolední přejezd hranic, bylo dosti složité, ale stáli jsme si za svým a po půl hodině čekání jsme s úlevou převzali i svoje pasy.

Na zpáteční cestě po Moldávii jsme navštívili největší vinné sklepy světa v Milestii Mici. Zdejší chodby měří přes 250 km a ve sklepeních se nachází na dva miliony lahví. Dodnes nechápeme, jak se taková krása může ukrývat v této pro turisty nepříliš pohostinné zemi. Dalším místem na trase byl archeologický komplex Orheiul Vechi, ležící 60 kilometrů severovýchodně od Kišiněva. Naše výprava se tím překulila do své poslední části a zase nás čeká přejezd na Ukrajinu, pohoří Karpaty a návštěva vesnice Koločava. Díky dobře připraveným motocyklům jsme všechno zvládli, i když silnice na západní Ukrajině si kvalitou příliš nezadali s těmi Moldavskými. Zavítali jsme do rodiště kdysi obávaného loupežníka Nikoly Šuhaje, hrdiny literárního díla Ivana Olbrachta. Co nás v Koločavě opravdu dostalo, byla vzorně opravená, původní četnická stanice a její majitelka, paní Natálie, která umí výtečně česky.

Návrat do rodné Soběslavi přes Tatry a severní Moravu už proběhl hladce a všech pět účastníků motoexpedice si může ještě dlouhá léta vyprávět zážitky a vzpomínky z cest. Alespoň za sebe chci ale říci: „Díky skvělé partě jsme to všechno zvládli, a teprve až poté, co si člověk dá doma teplou koupel, koupí si v pekárně čerstvé rohlíky nebo může jet kamkoliv, aniž by se musel legitimovat, si uvědomí, v jakém komfortu a jistotách tady všichni žijeme.“