Reklama

Pohnuté osudy: Jarda Huleš byl motocyklový akrobat Hlavní obrázek k článku: Pohnuté osudy: Jarda Huleš byl motocyklový akrobat

V seriálu «Pohnuté osudy» si můžete přečíst o řadě nejen skvělých sportovců, ale i jiných českých osobností, na které by se rozhodně nemělo zapomínat.

Po olympijském vítězi ve veslování Václavu Kozákovi, fotbalistovi Karlu Urbánkovi, hokejovém trenéru Zdislavu Tabarovi a Gustavu Bubníkovi, dalším fotbalistovi Marianu Masném, Petrovi Kocmanovi, atletu Evženu Rošickém, Oskaru Hekšovi, či třeba fotbalistovi Matthiasi Sindelarovi - pardón Matěji Šindelářovi, se v tomto seriálu můžeme dočíst i o Jardovi Hulešovi.

Byl jsem tehdy zrovna v Itálii, a při přejezdu hranic do Rakouska jsem si, ostatně jako tradičně, hned v prvním novinovém stánku koupil nové číslo časopisu MotorSportAktuell a hned první článek mě šokoval: Jarda Huleš je mrtev.

Na Masarykově okruhu by teď byl vždy v srpnu každého roku jedním z nejváženějších hostů. To on po letech temna zase v mistrovství světa ukázal, že Češi na motorkách jezdit umí, a dal naději Peškům, Abrahamům, Kornfeilům či Salačům - že šampionát Grand Prix pro ně nemusí být zakázaným územím. Jaroslav Huleš tam ale nebude.

Bohužel – v den svých třicetin – se pokusil o sebevraždu, na jejíž následky po pár dnech zemřel.

"Jarda byl tím, díky kterému šly české motorky nahoru. Nejdřív byl on, který to prošlapal, pak Kuba Smrž, Lukáš Pešek a nakonec přišel boom. Byl impulzem pro manažery, že na to i v Česku mají shánět peníze. Ukázal, že se Čech může ve světě silničních motorek prosadit,“ vypráví Pavel Vokatý, někdejší marketingový šéf stáje Elit, za kterou Huleš v roce 2003 jezdil.

Od té doby uběhlo hodně let, v MotoGP mezitím jezdili dokonce tři Češi, což byla před pár lety utopická představa. A Lukáš Pešek, jedním z oněch Čechů v MotoGP, přidává: „Charakterově to byl výborný člověk, který neměl žádné tajnosti. Nám mladým jezdcům vždy poradil, jak máme jet.“

Jeho číslo 39 na helmě v nosil právě Pešek. Huleše znal a teď říká: „Měl jsem ho rád a přijde mi škoda, že už tady není. Nechci být jako ostatní, kteří po smrti pláčou, a druhý rok už nevědí, že Huleš existoval. To mi přijde smutné a hrozné.“

Jaroslav Huleš se narodil v roce 1974, o 21 let později pak v Brně v rámci mistrovství Evropy zvítězil a předčil i legendárního Valentina Rossiho. To zapůsobilo na Paola Pileriho, jednoho z šéfů stejnojmenné stáje v seriálu mistrovství světa. „Motocyklové závody jsou mým jediným životem. Mezi stovkami jezdců mne v poslední době zaujal jeden obrovský talent, český závodník Huleš,“ řekl tehdy.

„Chtěl jsem ho získat za každou cenu. Huleš je talentovaný, ovšem v mistrovství světa je bezejmenným jezdcem. Těžko se proto pro něj shánějí peníze.“

Hned v prvním závodě Huleš bodoval, leč Pileriho slova jako by dopředu určila směr jezdcovy kariéry. Bylo by zdlouhavé a nejspíš i zbytečné popisovat Hulešovy jednotlivé sezony. Střídaly se v nich pády, zlomeniny i krátké chvíle slávy.

Byly tu momenty, kdy mu týmoví šéfové byli nakloněni, a kdy se naopak utápěl v beznaději. Ovšem je nutné zmínit velké momenty: Jako když za ním v roce 1998 stál Antonín Charouz a on v Jerezu dojel šestý, což po éře Šťastného a Staši bylo pro Čecha doslova nemyslitelné umístění. Anebo když v roce 2001 na Sachsenringu umístění zopakoval, aby v cíli ztrácel nicotné dvě vteřiny na vítěze...

A pak přišel rok 2002, Velká cena Japonska v Suzuce a déšť. Ten Huleš nemiloval, ovšem i tak najednou vítězí v ranním warm-upu a pak i v samotném závodě šokuje, když se ocitne na prvním místě. Lidé v Česku si při ranním sledování televize myslí, že mají halucinace, a nejspíš si už představují, jaké to bude, vidět Čecha po čtvrtstoletí na stupních vítězů. Huleš už ale v tu dobu věděl své. Motorka ztrácela stabilitu a v osmém kole následoval pád.

„Doma jsem se ho ptal: Co sis říkal, když tě ta motorka poprvé nakopla? On: Už je to tady. A co sis říkal, když jsi spadl? Už je to tady doopravdy,“ líčil tehdy s úsměvem fotograf Marek Paulíček, jeden z jeho blízkých přátel.

„Spousta lidí si dodnes myslí, že to byla bomba, když vedl, ale on tomu nepřikládal žádnou váhu. Říkal: Prostě jsem obul jiné gumy a tím jsem to zkazil. Jak začala trať osychat, bylo mu jasné, že brzy bude konec, že spadne. Lidé doma z toho dělali větší kovbojku než on sám.“

Huleše vlastně pády do jisté míry proslavily. Třeba když na konci roku 2003 předvedl ve Valencii gymnastické salto, které zachytili i fotografové. Huleš má na snímku hlavu na předním kole a vypadá jako akrobat na motorce. „Však také druhý den byla fotka ve všech novinách,“ vzpomíná Vokatý, jenž měl tehdy v Hulešově týmu na starosti marketing.

„Měl těžký otřes mozku, ale druhý den v klidu sedl na motorku a zajel v kvalifikaci třetí řadu. Prostě talent, který dokázal z motorky vyždímat maximum.“

Jenže Huleš měl i chyby. „Už dopředu si rozvrhl okruhy, které má rád a které ne. A tak k tomu i přistupoval, že tady zajede dobře a tady ne,“ líčí Vokatý.

A fotograf Paulíček přidá, že měl i labilní povahu, lecjaká drobnost jej dokázala vytočit. A tak když mu v roce 2004 mezinárodní federace zatrhla kvůli vysokému věku start ve stopětadvacítkách, primárně určených pro mladé jezdce, přišel zkrat. Byl 2. červenec, on zrovna slavil třicetiny a měl přijít k rodičům na oběd. Místo toho si v domě v Čimelicích uvázal smyčku a oběsil se. Lékaři ho stačili převézt do nemocnice v Písku, kde však zraněním podlehl.

Proč to udělal? ptal se kdekdo. Kvůli motorkám? A nebo kvůli problémům s manželkou? Tak tehdy spekuloval tisk.

Leccos objasňuje Paulíček. „S manželkou Evou byli skvělá dvojka, ona byla super baba a nikdy by nic neudělala za jeho zády. On hodně žárlil, možná tam něco neklaplo a začal blbnout.“

A potom dodá: „Zamiloval se do osmnáctileté holky, ale ta to brala jako flirt, ze kterého vycouvala. Asi to přerostlo a on to neunesl.“

Na Hulešův pohřeb dorazilo do krematoria v Blatné přes tisíc lidí. Velká část byli motorkáři, u rakve stáli v helmách dva členové z jezdcova fanklubu, kteří na zádech měli číslo 39.

A v jednom z proslovů zaznělo: „Dnes ho doprovázíme k pomyslnému startu na trať, o které nikdo z nás neví, zda jsou tam vyhlašováni vítězové a jsou-li v tomto závodě poražení. Tuto trať k poslednímu závodu si vybral Jarda sám. Respektujme ho s těmito slovy: Jardo, vohul je!“

V roce 2002 Huleš vyslovil přání, které se mu in memoriam splnilo. „Je mi osmadvacet, spoustu šancí jsem promarnil. Přeji svým následovníkům, aby měli víc štěstí a dokázali to, co se už dlouho nikomu z Čechů nepodařilo. Vyhrát závod mistrovství světa.“

Tři roky po jeho smrti to hned dvakrát dokázal Lukáš Pešek, jemuž kdysi radil.

O další tři roky později pak Karel Abraham. Tedy ti, kterým Huleš prošlapal cestu.

Na stupně vítězů se dokázal postavit také Jakub Kornfeil a dobře našlápnuto má i Filip Salač.

Jedno je jisté: Bez Jardy Huleše by to měli hodně těžší...!



Login Přihlásit Registrace ›

Reklama