Reklama

Mojsejev kontra Falta Hlavní obrázek k článku: Mojsejev kontra Falta

Včerejší udělení státního vyznamenání pro motokrosaře Jaroslava Faltu pouze vrátilo historické okamžiky, které také psaly kroniku československého motocyklového závodění. A protože už málokdo si přesně pamatuje, jak to tehdy v roce 1974 vlastně bylo, tak se vraťme společně o 46 let nazpět.

Sedmdesátá léta, to byly zlaté časy československého motokrosu. Jaroslav Falta, který byl před časem zvolen českým motokrosařem století, startoval deset sezon ve dvanáctidílném seriálu mistrovství světa v kubatuře do 250 ccm. Osmkrát byl v šampionátu mezi desítkou nejlepších a jeho největším úspěchem bylo druhé místo v roce 1974. Jasně se ale rýsovalo místo první...

„Jarda byl talent od pánaboha, měl to v sobě a záviděl nám ho celý svět. Vynikající závodník, stoprocentní kluk po všech stránkách. Byl tak dobrý, že jsme ho k nám stáhli už v sedmnácti, rok před vojnou,“ vzpomínal Josef Hřebeček, někdejší trenér pražské Dukly. Faltu, Churavého, Baborovského, Velkého a další jezdce, před kterými se třásla světová špička, připravoval po boku již zemřelého legendárního kouče Františka Helikara.

Jiří Churavý, jeden z Faltových souputníků v Dukle a reprezentaci, který s ním prožil patnáct závodnických let, šel ještě dál. „Na Jardu v polovině sedmdesátých let nikdo neměl. Jo, i ve světovém motokrosu. Byl skvělý na blátě i na normální hlinité trati, snad jen na písku nebyl tak suverénní. Jenže to se týkalo všech Čechoslováků, protože písečnou trať jsme u nás neměli. Ale v tom památném roce 1974 vyhrál závod mistrovství světa i na písku, bylo to v Holandsku,“ přiblížil před časem umění kamaráda, který ovládl šestnáct závodů mistrovství světa, což se předtím ani potom žádnému českému jezdci nepodařilo.

Snad jen při vzpomínce na stroje ČZ, na nichž reprezentanti jezdili, se Churavý zachmuří. „Na jejich poruchovost jsme dopláceli všichni – největší problémy byly se zadřeným motorem a rozplétáním drátů kol,“ pokyvoval hlavou.

Trenér Hřebeček zároveň přiblížil okolnosti, s jakými se tehdy závodníci potýkali. „Čezeta dodávala motorky i Rusům, těm všichni lezli do zadku, pro ně bylo všechno. Rusáci postupně přecházeli na rakouské motocykly KTM, protože čízy už nestačily, to jsme my ale nesměli. Hodně našich kluků v polovině sedmdesátých let přešlo na stopětadvacítky a Tonda Baborovský, Jirka Churavý a Zdeněk Velký na nich v konečném pořadí mistrovství světa získali medaile. Jenže když nás čezeta na podzim pozvala na oběd a my jsme prosili, jestli by nám mohli připravit stopětadvacítky na zimní tréninky, tak řekli, že to nepřichází v úvahu. To už nevydržel ani náš náčelník František Mošna, uprostřed oběda jsme se sebrali a odjeli do Prahy,“ líčil, za jakých podmínek se rodila úspěšná reprezentace Československa.

V roce 1974 se epilog seriálu mistrovství světa dvěstěpadesátek jel ve švýcarském Wohlenu. Rus Mojsejev jezdící na KTM bodově vedl před Faltou, kterého ale v předchozích dílech seriálu odsouvalo z vedoucí příčky celkem šest defektů, a tak mu podle regulí nyní stačilo k celkovému prvenství vyhrát aspoň jednu ze dvou jízd.

„Mojsejev hned v úvodu první jízdy upadl, zůstal o kolo zpět a počkal si na mě, asi mu povolily nervy,“ vrací se k osudné srpnové neděli Jaroslav Falta. „Já v té chvíli vedl, ale on mě několik následujících kol blokoval. Když se mi ho konečně podařilo předjet, odjel do depa, ale s podobnou taktikou číhali další Sověti a Popenko do mě narazil,“ přibližuje v té době nesmírně populární Čech jízdu, v níž skončil třetí.

V pauze mezi jízdami to mezi závodníky i 45 tisíci diváků vřelo, ještě nikdy se u oddělených a hlídaných sovětských závodníků nesešlo tolik protestujících soupeřů.

„Co bylo paradoxní, Rybalčenko a Popenko přitom jeli na našich čezetách. Druhý jezdec KTM Rulev se za kolegy evidentně styděl, tátovi se omlouval a prozradil, že šéf ruského týmu Sokolov vydal rozkaz uhájit Mojsejevův titul mistra světa za každou cenu,“ řekl syn tehdejšího trenéra Františka Helikara Ivo, který ze vzpomínek svého otce a Jaroslava Falty sepsal knihu Ukradený titul.

Druhá jízda byla neméně dramatická, a to hned od začátku. Falta a spolu s ním desítka dalších jezdců totiž zlomek vteřiny před startem najeli do startovacího zařízení, které se však v tu chvíli sklopilo dopředu k zemi, jak mělo.

„Start se měl opakovat, ale Švýcaři si prosadili ustanovení, že když se někdo takto na startu prohřeší, mohou ho zatížit penalizací 60 vteřin. Já vedl, tak to pustili. Krátce po startu za mnou padlo asi patnáct lidí, znovu to měli přerušit a začít závod znovu, ale když jsem vedl já, tak pustili i tohle. Věděli, že mi v případě mého vítězství dají těch šedesát vteřin navrch,“ pokyvoval hlavou Falta.

K dokreslení všeho budiž řečeno, že ředitelem závodu byl generální zástupce a prodejce motocyklů KTM pro Švýcarsko...

Sovětský hon na Faltu, který „nesměl“ zvítězit, však pokračoval i ve druhé jízdě. „Rusové o té penalizaci nevěděli, tak proto,“ má i dnes jasno slavný motokrosař. „Mojsejev znovu nedokončil, odešla mu převodovka, ale šel po mně Popenko. Počkal si na mě v jedné zatáčce, rozjel se a v plné rychlosti do mě naboural. A potom ještě zadním kolem přejel přes moje záda. Já se zvedal, chtěl jsem za každou cenu jízdu vyhrát, to už diváci řvali a házeli po Rusech všechno, co měli po ruce. I kamení,“ popisoval.

„Byla tam atmosféra, jakou jsem do té doby na motokrosu nezažil,“ přikyvoval Jiří Churavý, který už byl mimo trať, protože si při zmíněném hromadném pádu brzy po startu zpřetrhal vazy v koleni.

„Mechanici všech jezdců a stájí vytvořili u cíle úzkou uličku a snažili se Sověty nasměrovat ven z okruhu, jenže ti se přes depo vraceli na trať. Jarda totiž pořád jezdil a usiloval o první místo. Popenko ale mechanikům čezety neunikl, vytrhali mu „fajfky“ od kabelů ke svíčkám. Byla to od nich frajeřina, vždyť riskovali vyhazov,“ dodal Churavý.

Mnohatisícový dav hnal Faltu dopředu, na cestě k vítězství a ke kýženému titulu už mu zbývala jediná překážka – před ním jel pouze Belgičan Harry Everts.

„Byli jsme kamarádi, a když viděl, co se kolem mě na trati dělo, zpomalil a pustil mě dopředu. On už titul získat nemohl, bylo to od něj hezké gesto,“ nezapomíná Falta ani po letech na vděčnost.

Bouchlo šampaňské, první přípitky, s gratulacemi přicházeli soupeři, českého závodníka oslavovali diváci. Z titulu šampiona se ale všichni včetně spolujezdců a trenéra Helikara s mechaniky radovali pouze půl hodinky – sovětská výprava podala protest pro Faltův předčasný start ve druhé jízdě. Šedesátivteřinová penalizace by pro Faltu znamenala osmé místo v rozjížďce, a tudíž ztrátu titulu.

Hned se sešla jury. Trenér Helikar a Sokolov ze SSSR hlasovat nemohli, německý zástupce hlasoval ve prospěch české strany, rakouský byl (pochopitelně – KTM) pro Faltovu penalizaci. Na 2:1 pro Rusy upravil konečný stav ředitel závodu, generální zástupce a prodejce motocyklů KTM pro Švýcarsko...

Trenér Helikar podal protiprotest, vše se mělo vyřešit na podzimním kongresu Mezinárodní motocyklové federace FIM v San Marinu.

Do San Marina zamířila tříčlenná delegace Svazarmu, prověření a poučení soudruzi Haken, Křivka a Kopečný. K projednávání případu z Wohlenu však ani nedošlo, česká strana totiž protest stáhla. V Československu ale spatřila světlo světa jen informace, že šampionem pro rok 1974 byl potvrzen Mojsejev, Falta skončil druhý.

„Až v lednu 1990 se objevil dopis od šéfa Motokrosové komise FIM, který byl od úvodu října 1974 v trezoru. Stálo v něm, že komise je připravena anulovat rozhodnutí jury z Wohlenu a vyhlásit mistrem světa Jaroslava Faltu. Rukou Jana Křivky je pod dopisem připsáno: Nesmí se zveřejnit! Nechybí jeho podpis,“ pokyvoval hlavou Ivo Helikar.

„Frantu Helikara to strašně štvalo a trápilo. Dokonce chtěl s trenéřinou seknout, chápal to jako zradu. Představte si – Češi nehájili zájem Čechů, ale Rusů!“ horlil trenér Josef Hřebeček.

Zdroj: lidovky.cz



Login Přihlásit Registrace ›