Reklama

Prvním Čechem na Dakaru byl Miroslav Kubíček

Ne, prvních Čechem na Dakaru opravdu nebyl ani Jiří Moskal, nebo Karel Loprais, nýbrž motocyklista Miroslav Kubíček a ten dokázal dokonce vyhrát jednu etapu v roce 1984. To už měl za sebou o rok dříve premiérový start 1983, tedy už v 5. ročníku této slovutné Rallye.

Jenže jméno jezdce, který na Dakaru startoval jako první, se oficiálně dlouho říkat nesmělo, neboť Čech Miroslav Kubíček byl totiž emigrant. Takže se nedivte, že se na něj (skoro) zapomnělo.

V pátém ročníku slavné Rally Paříž–Dakar – v roce 1983 – se na startu objevil i první Čechoslovák. Miroslav Kubíček měl ale u svého jména švýcarskou vlajku. V roce 1968 totiž společně se svými rodiči z pochopitelných důvodů emigroval.

Svůj první závod na Dakaru jel v roce 1983 v barvách soukromého týmu Swiss Moto Ball a, jak sám říkal, bylo to od začátku jedno velké dobrodružství. „Bylo mi osmadvacet let, když jsem se vykašlal na motokros. Přišli mladí kluci, kteří byli rychlejší, dravější a fyzicky schopnější, předjížděli nás zprava zleva. Ale za další dva roky mně motorka už sakra chyběla, v té době byl Dakar jednoznačně na vzestupu, a tak jsem se nenechal dlouho přemlouvat a šli jsme do toho.“

Jak Kubíček přiznal, vůbec netušil, co ho vlastně čeká. A rychle se ukázalo, že to bude peklo. „Já nikdy předtím v Africe nebyl a ta příprava motorek a ty dlouhé etapy, to bylo něco úplně jiného, než jsem znal.“

Tým Swiss Moto Ball dal dohromady šest účastníků na motocyklech a na ně, stejně jako na další jezdce, čekaly na startu tisíce fanoušků. V Africe už to ale bylo všechno jinak. Extrémně dlouhé etapy bez pomoci, bez jídla a často i bez pití. Zásoby jim totiž vezly tři doprovodné kamiony, které ale do cíle dorazily o kus později než závodníci, někdy vůbec.

„Moc jsme se nemyli a měli jsme hlad. Jiné týmy za zásobovací auta vyhazovaly otevřené konzervy, takže jsem si tam sednul a jedl to, co zbylo. Brzy jsem zjistil, že jestli chci mít nějaké náhradní díly na opravu motocyklu, že si je taky musím vézt sám, protože jinak bych se k nim třeba vůbec nedostal. Propíchlé pneumatiky jsem opravoval lepicí sadou a kola dofukoval ruční pumpičkou. Jeden den jsem třeba osmkrát píchnul, opravoval jsem třeba po dvou kilometrech za sebou…. Mockrát jsem brečel a chtěl to vzdát, ta psychika a emoční vypětí, to je horší než jízda samotná. Bylo to i tím, že jsme tam byli úplně sami.“

Kubíček se učil každou etapou i každým kilometrem. Tehdy závodníci neměli žádnou podporu v podobě GPS, satelitních telefonů a nouzových systémů, takže se kolikrát stalo, že se v poušti ztratili a museli v ní nadivoko přespat. „Jednou v noci jsem zabloudil, a když jsem si to definitivně připustil, tak jsem to tam prostě zapíchl, lehnul si vedle motorky a čekal do rána na východ slunce. Já byl prostě už tak unavený, že jsem nevěděl, kde je na kompasu jih a sever.“

A jeho KTM? Stroj s označením GS 560 měl zvětšenou a přídavnou nádrž, aby motorka měla padesát litrů paliva, upravené pérování, ale rozhodně nemohla být řeč o nějakém továrním speciálu. Kubíček nakonec do cíle dojel společně se třemi dalšími týmovými parťáky a patřilo mu osmnácté místo. Vzhledem k tomu, že na startu bylo 132 motorkářů, šlo o nezpochybnitelný úspěch, ale sám Kubíček to viděl jinak. „V cíli jsme přísahali, že už nikdy.“

Jenže o měsíc později už bylo všechno jinak. „Začali jsme trénovat, začali jsme chystat motorky, vymýšleli jsme různé zlepšováky… Udělal jsem si třeba takovou vychytávku, že jsem si na rukojeť plynu přidělal gumičku, takže motorka jela vlastně pořád na plný plyn a já když jsem otáčel, tak jsem vlastně ubíral. Ruce nás totiž bolely na těch dlouhých etapách úplně strašně,“ vzpomíná Kubíček. A dává k dobru další historku, tentokrát jak si helmu přivazovali na řídítka lepicí páskou, aby jim vítr tak netlačil do motokrosového štítku a nebolelo je tolik za krkem.

A ta příprava se vyplatila! V dalším ročníku se průběžně pohyboval v první dvacítce a o umístění přišel jen kvůli technickým problémům. Přesto dokázal vyhrát závěrečnou etapu u Růžového jezera. „To už jsem věděl, že chci jet zas. Ale sám, protože ten tým prostě nefungoval tak, jak jsem si přál. Na příští sezonu jsem pak začal chystat svůj vlastní tým s jednou motorkou, jedním doprovodným autem a dalšími šesti auty, která mi vezla náhradní díly.“

A bylo to zase o kus lepší, tentokrát mu patřilo už průběžné šesté místo a na vítěze ztrácel čtyři etapy před koncem jen dvacet minut. „Jenže pak jsem na přejezdu havaroval a zlomil si zápěstí, klíční kost i lopatku, probudil jsem se, až když tam přistál pořadatelský vrtulník. A to byl konec.“

Zdroj: www.garaz.cz



Login Přihlásit Registrace ›

 
Reklama