Kuba Smrž 3 měsíce mimo hru

• Publikov�no: 14.6.2018
• Za?~Yazeno v:
  • Ostatni
• Autor:
  • Jiří Mikšík

Pořádně náročný program má v této sezoně motocyklový závodník Jakub Smrž (35 let). Šestou sezonu jede britský šampionát superbiků, ale k tomu si ještě přibral účast v mistrovství světa ve vytrvalostních závodech ze český tým Mercury Racing.

Čáru přes rozpočet mu však udělal pád na posledním závodě v Oscherslebenu, který ho na delší čas vyřadil ze hry.

Co se vlastně na třetím závodě vytrvalostního světového šampionátu na německém Oscherslebenu přihodilo?
V kvalifikaci jsem měl pád a vykloubil jsem si klíční kost. Hned v pátek mě v Českých Budějovicích operovali a od soboty už jsem doma.

Zhruba na jak dlouho budete mimo hru?
Mám v rameni dráty, aby všechno drželo a dobře to srostlo. To je ale samozřejmě trošku problém, protože nemohu ani rehabilitovat. Pauza vypadá na nějaké tři měsíce. Budu rád, když stihnu letos ještě alespoň nějaký závod.

V letošním roce jste si vybral pořádně náročný program. Dá se vůbec taková porce závodů zvládnout?
Není to jednoduché. To musím přiznat. Jednak samozřejmě z časového hlediska, protože kromě závodění má člověk také své povinnosti ve firmě a k tomu rodinu. Je to hodně únavné. Stalo se mi, že jsem jel ze závodů na testy, pak na pár dní domů, ale hned zase na závody a pak znovu na další. Takhle se to točí pořád dokola. Už jsem jezdil třeba osm dní v kuse na motorce. Jenom jsem mezitím přelétl na jiný okruh. Náročné to je.

Nemá tak náročný program také negativní vliv na vaši výkonnost?
Musím přiznat, že to trochu poznamenalo můj výkon na vytrvalostních závodech, kde jsem nejel úplně tak, jako kdybych byl čerstvý. Není to ani tak fyzická únava, jako spíše psychická. Hlava už to prostě nebere. Za šest týdnů jsem měl pět závodů a k tomu dvoje testy. Ale zatím sezona probíhá relativně úspěšně. V Anglii mám sice trochu smůlu, když jsme měli nějaké technické problémy. Ve vytrvalostních závodech se ale držíme docela dobře a potenciál je tam větší. Dvakrát jsme byli v první desítce, třetí závod byl sice ovlivněn mým pádem, ale průběžně jsme přesto na pátém místě. To je dobré.

Stavíte oba seriály na stejnou úroveň?
Je to trošku něco jiného. V Anglii jedeme klasické krátké závody a jezdecká konkurence je tam velká. I co se týká jednotlivých týmů a jejich zázemí. Náš tým se nemůže svými podmínkami rovnat těm, které závodí vepředu. Ve vytrvalostních závodech máme podmínky relativně dobré, i když se také nemůžeme naplno měřit s továrními týmy. Ale máme velice slušné jezdecké složení, motorka nám drží a tým funguje parádně. Panuje v něm dobrá atmosféra. Jsme vyrovnaní jezdci a hlavně dojíždíme závody, což je v této disciplíně alfa a omega. Při čtyřiadvacetihodinovém závodě můžete jezdit celou dobu do pátého místa, ale když v poslední hodině spadnete, tak je po všem. Ale relativně všechno funguje tak, jak má.

Kdo jsou vaši parťáci v týmu?
Jedeme s Karlem Hanikou a mým bráchou Matějem. Ještě je s námi Francouz Sylvain Barrier. Je to jezdec z britských superbiků, který byl povolán pro závod v Le Mans. Tam musí mít každý tým povinně čtyři jezdce a až těsně před závodem se rozhoduje, kteří tři pojedou. Není to úplně šťastné pravidlo. Nezdá se mi, že by někdo mohl podle jednoho dne ježdění rozhodnout, jak na tom kdo je. Černý Petr zůstal Matějovi, který po svých zdravotních pauzách ještě nebyl v nejlepší formě. Ale našel místo v jiném týmu, takže si zazávodil i on. Na Slovakia Ringu už jsme jeli pouze my tři v ryze českém složení.

Kolik toho při vytrvalostním čtyřiadvacetihodinovém závodě najezdíte?
Když to porovnám, tak v Británii jedeme závod, který trvá zhruba třicet až čtyřicet minut. Při čtyřiadvacetihodinovce trvá jedna jízda jednoho jezdce padesát až padesát dvě minuty a jedete devětkrát. Je to opravdu náročné.

Ve vytrvalostních závodech ale nejste nováček. V minulosti jste si je už vyzkoušel.
V roce 2007 jsem jel Le Mans ve francouzském týmu a skončili jsme sedmí. Pak jsem absolvoval ještě osmihodinovku v Kataru, kdy jsme obsadili třetí místo a dostali se tak na stupně vítězů. Třetím závodem byla osmihodinovka v japonské Suzuce, kde jsme byli někde ve třetí desítce.

Musíte se na tak dlouhé závody připravovat fyzicky více než dříve? Fyzicky náročné to je. I psychicky. Prostě po všech stránkách. Pauzy jsou krátké, je důležité doplňovat tekutiny. To je u mě trošku problém, protože se hodně potím. Navíc dost trpím na záda, což je v delším závodě také pořádně cítit. Velkou roli hraje i správné stravování. S fyzičkou však problém nemám. Myslím, že fyzicky jsem na tom velice dobře. Ani jsem v přípravě nic neměnil. Náš kondiční trenér Dan Fekl moc dobře ví, co dělá.

Nemáte problém přepínat z dlouhých na krátké závody? Ani ne. Když jsem jel z Le Mans do Anglie testovat, tak jsem si tam zajel svůj rekord okruhu. Vytrvalostní závody mi pomáhají v tom, že člověk stráví strašně času na motorce. Je to trochu větší a těžší motocykl, který nemá takový výkon jako superbike pro britské mistrovství. Když se pak dostanu na anglickou motorku, tak je to pro mě posun vpřed. Lépe brzdí, zatáčí a má o něco větší výkon. Jedno druhému spíše pomáhá.

Zranění to samozřejmě všechno zhatilo, ale s jakými plány jste vlastně vstupoval do letošní sezony? V Anglii jsem měl plány pořád stejné. Chtěl jsem tam jezdit pravidelně v první desítce. Co se týká časů a výkonnosti, tak jsme od tohoto cíle nebyli daleko. Ale provází nás smůla a nic nefungovalo tak, jak by mělo. Ve vytrvalostních závodech jsme se chtěli posunout ještě výš a bojovat o stupně vítězů, což nebylo nereálné. Jsou ale samozřejmě věci, které je třeba zlepšit. Ze strany jezdců i techniky. V celkovém hodnocení bychom se chtěli udržet v první pětce.

Nic na tom nezměnil ani poslední závod v Oscherslebenu, který směrem k vašemu týmu výrazně negativním směrem ovlivnil váš pád?
Karel Hanika se Sylvainem Barrierem museli jet pouze ve dvou, což byl samozřejmě značný hendikep. Skončili čtrnáctí, ale v průběžné klasifikaci držíme před posledním závodem stále páté místo. Ten se jede za měsíc, takže se mě bohužel nebude týkat. Samozřejmě je to škoda, ale to se nedá nic dělat. Pády k závodům prostě patří, tak to musím brát.

Zdroj: ceskobudejovicky.denik.cz

• Přidat komentář +
• Publikováno: 14.6.2018
• Zařazeno v:
  • Ostatni
• Autor:
  • Jiří Mikšík